Uplynulo 40 let od poslední spartakiády : Vojáci museli cvičit s horečkami a často se zranili | Woman Tiscali Woman Tiscali

Na konci června uplyne 40 let od poslední československé spartakiády, která se konala v roce 1985. Tato velkolepá událost, která byla vrcholem tehdejšího režimu, zanechala v paměti účastníků nejen vzpomínky na obrovské davy diváků a precizní vystoupení, ale také na tvrdý dril, zranění a stres, který ji provázel. Přesto někteří z vojáků, kteří se spartakiády účastnili, na ni vzpomínají i s určitou nostalgií.

Spartakiáda jako symbol režimu

Poslední spartakiáda, která se konala 30. června 1985, byla zakončena impozantním vystoupením vojáků. Jejich skladba byla obdivována pro svou obtížnost a preciznost, což ocenil i tehdejší předseda FIFA Joao Havelange. Ten prohlásil, že Československo je příkladem pro celý svět díky tomu, co dělá pro svou mládež.

Kdyby však věděl, jaké podmínky panovaly při nácviku, jeho slova by pravděpodobně zněla jinak.

Tvrdé podmínky a šikana

Vojáci, kteří se spartakiády účastnili, museli skloubit nácvik s běžným vojenským výcvikem. To znamenalo, že neměli žádné úlevy a často cvičili i o víkendech. Vojenské útvary, jako například ten v Janovicích nad Úhlavou, byly místem, kde panovala tvrdá disciplína a šikana. Starší vojáci, tzv. mazáci, si často vybíjeli frustraci na mladších nováčcích, kteří byli označováni jako „zobáci“.

Pavel Mahdal, tehdejší velitel družstva, vzpomíná na návštěvu generálplukovníka Františka Veselého, která se odehrála za velmi nepříznivých podmínek. Vojáci museli čekat na generála v trenýrkách na deštivém a chladném nástupišti. Když generál konečně dorazil, byli promrzlí a vyčerpaní, přesto museli předvést své dovednosti. Výsledek? Kritika a další požadavky na zlepšení.

Nemoci a zima

Zima byla jedním z největších nepřátel vojáků. V lednu 1985 se například průzkumná rota přesunula na cvičení na Šumavu, kde teploty klesaly až na -35 °C. Mnoho vojáků onemocnělo, někteří dokonce skončili s omrzlinami nebo vysokými horečkami. Po návratu do kasáren museli pokračovat v nácviku, a to i přesto, že se mnozí ještě nevyléčili.

Podmínky pro nácvik byly často nevyhovující. Vojáci cvičili v nafukovací hale, kde byla zima, nebo v sokolovně, která připomínala lednici. Zpocení se museli převlékat do studených uniforem, což vedlo k dalším nemocem. Mahdal vzpomíná na kamaráda, který se sotva držel na nohou a měl horečku přes 40 °C. Přesto mu lékař zpočátku nevěřil a obvinil ho ze simulace.

Nebezpečné akrobatické prvky

Jedním z nejnebezpečnějších prvků spartakiádní skladby byly tzv. letky, kdy vojáci vytvářeli živé pyramidy a vyhazovali své kolegy vysoko do vzduchu. Tyto akrobatické prvky často končily zraněními. Mahdal vzpomíná na vojáka, který při nácviku spadl na asfalt a utrpěl vážná zranění. Jiný voják měl štěstí, když ho kolegové chytili těsně nad zemí.

Bahno, škvára a improvizace

Před hlavní akcí na Strahově se vojáci účastnili menších spartakiád na okresní a okrskové úrovni. Ty se často konaly za nepříznivého počasí. Například v Sušici cvičili vojáci na podmáčeném fotbalovém hřišti, kde jim nohy ujížděly na kluzké trávě. V Praze zase cvičili na škvárovém hřišti, což znamenalo, že jejich bílé trenýrky a boty byly po každém tréninku zcela znečištěné.

Karanténa a úniky za zábavou

Před spartakiádou byli vojáci ubytováni ve stanových městech, například na pražském Vypichu. Zde strávili týdny v izolaci, což někteří přirovnávali k lágru. Přesto se našly i světlé momenty. Vojáci měli možnost vycházek, během nichž objevovali Prahu, její památky a hospody. Někteří dokonce utíkali z karantény, aby si užili trochu zábavy.

Smíšené vzpomínky

Navzdory všem obtížím a nepříjemnostem někteří vojáci vzpomínají na spartakiádu s určitou hrdostí. Pavel Mahdal si například schoval kovovou značku, na níž cvičil, a dodnes si pamatuje, jaké to bylo stát před obrovským publikem na Strahově. Zdeněk Brezar zase vzpomíná na to, jak se zahlédl na televizním záznamu a jak jeho otec, který cvičil na spartakiádě o 25 let dříve, sledoval jeho vystoupení z hlediště.

Spartakiáda z roku 1985 byla nejen ukázkou fyzické zdatnosti a disciplíny, ale také odrazem tehdejší doby, která kladla důraz na kolektivismus a loajalitu k režimu. Pro vojáky to byla zkušenost, která je poznamenala na celý život – ať už v dobrém, nebo ve zlém.