Poslední sbohem Vlastimilu Harapesovi: Na Vyšehradě tekly slzy, slavná hvězda však na pohřeb nedorazila

Vyšehradský hřbitov se v poledním žáru proměnil v místo hluboké piety a tichého smutku. Právě zde, na jednom z nejposvátnějších míst české historie, se rodina, blízcí přátelé a kolegové naposledy rozloučili s legendárním baletním mistrem Vlastimilem Harapesem. Umělec, který by se letos dožil osmdesáti let, našel své místo posledního odpočinku, kam byla uložena urna s částí jeho popela. Atmosféra byla nabitá emocemi, přestože rtuť teploměru šplhala neúprosně vysoko a město svíralo dusivé parno.

Celý pietní akt iniciovala a organizačně zaštítila tanečnice Renata Sabongui, která byla Harapesovou dlouholetou kolegyní a blízkou přítelkyní. S dojetím v hlase vzpomínala na okamžik, kdy v roce 2024 stála čestnou stráž u jeho rakve přímo na prknech Národního divadla. Tehdy jí poprvé v hlavě uzrála myšlenka, že taková osobnost si zaslouží místo právě na Vyšehradě. „Jsem upřímně ráda, že se to nakonec podařilo realizovat. Velmi si vážím toho, že rodina souhlasila a že vážili cestu až sem,“ svěřila se v rozhovoru. Renata Sabongui celým obřadem s citem provázela, aby zajistila, že vše proběhne v souladu s důstojností, kterou si zesnulý mistr zasloužil.

Mezi pozvanými hosty měla zasednout i filmová partnerka a blízká přítelkyně Marta Vančurová. Její nepřítomnost však byla patrná hned od začátku. Jak se později ukázalo, herečka se musela ze zdravotních důvodů na poslední chvíli omluvit. Extrémní vedra, která v posledních dnech Česko sužují, by pro ni byla fyzicky neúnosná, a jak sama přiznala, cítila, že by psychicky nezvládla pohled na konec jedné éry v tak vypjaté atmosféře. Přesto však chtěla být se svým kolegou alespoň v duchu. Prostřednictvím Renaty Sabongui nechala vzkázat dojemná slova, která zasáhla všechny přítomné: „Jen klid, mé srdce, ať je čas rozchodu sladký, ať není smrtí, nýbrž naplněním. Ať se má láska přetaví ve vzpomínky a bolest v písně.“

Místo posledního odpočinku je skutečným uměleckým dílem. Náhrobek, vytvořený z unikátního prachatického dioritu, je dílem akademického sochaře Jaroslava Urbánka. Pozornost poutá také jeden netradiční a velmi osobní detail – přímo na hrobě je umístěno speciální krmítko s vodou pro ptáky. Jde o prvek, který na vyšehradském hřbitově nemá obdoby a který symbolizuje Harapesovu celoživotní lásku k životu a křehké kráse.

Je důležité připomenout, že tento obřad nebyl prvním místem, kde mistr spočinul. Již dříve byla část jeho popela uložena v Droužkovicích na Chomutovsku. Právě tam Vlastimil Harapes prožil své dětství jako jediný syn v rodině sedmi dětí. Neteře zde loni zajistily vkusný náhrobek, který zdobí tanečníkův autentický podpis. Nyní je tedy Harapesova cesta uzavřena a jeho památka je uctěna na dvou místech, která byla jeho srdci nejblíže.