Můj dospívající syn prodal kytaru, aby koupil nový invalidní vozík pro spolužáka – policie k nám přijela hned druhý den. –

Myslel jsem si, že policie je tam, protože můj syn udělal nějakou hroznou chybu. Ale místo toho mě to děsivé zaklepání na dveře dovedlo k pravdě, kterou jsem nikdy nečekal: někdy i ty nejtišší skutky laskavosti zanechají nejhlubší stopu na každém, kdo je svědkem. Toho rána, když přijela policie, jsem si myslel, že můj syn udělal něco hrozného. To byla moje první chyba. Druhá byla, že jsem si myslel, že celý příběh znám, když jsem před pár dny vešel do Davidova pokoje s košem na prádlo na boku a všiml si prázdného místa u jeho stolu. Kytara byla pryč. „Davide?“ zavolal jsem. „Ano, mami?“ zavolal z kuchyně. „Kde máš kytaru, synu?“ „Mami,“ řekl a objevil se ve dveřích svého pokoje. „Promiň, že jsem ti to neřekl…“ „Davide, co se děje?“ Sklopil zrak.

„Prodal jsem kytaru, mami.“ „Co jsi udělala?! Položil jsem košík, protože mi najednou zeslábly ruce.“

„Proč jsi to udělal? Ta kytara pro tebe znamenala všechno.“ Polkl.

„Ano. Ale Emily potřebovala nový invalidní vozík.“ Jen jsem se na něj podívala. „Její starý sotva fungoval,“ pokračoval rychle. „Kolečka se pořád zasekávala a ona předstírala, že je všechno v pořádku, i když to tak nebylo. Minulý týden dvakrát vynechala oběd, protože jí trvalo příliš dlouho, než se dostala přes budovu.“ „Davide…“ Ale nedokázala jsem se k němu dostat ani slovem. Jakmile začal, nedalo se ho zastavit. „Její rodina si teď nemůže dovolit novou.“ Jeho hlas ztišil. „Tak jsem kytaru prodal.“ Sedla jsem si na kraj jeho postele, aniž bych si to uvědomovala. Emily byla jeho spolužačka. Milá dívka s pozorným pohledem a nádherným úsměvem a vždycky měla na klíně knihu, když jsem vyzvedávala Davida ze školních akcí. Když byla malá, ochrnula při nehodě. Věděla jsem to. Ale nevěděla jsem, že její invalidní vozík je v takovém stavu. „Jak jsi to vůbec dokázala?“ zeptala jsem se. Pohnul se ve dveřích.

„Dal jsem si kytaru na inzerát online. Koupil ji pan Keller z našeho kostela.“ Zamrkala jsem.

„Prodala jsi drahou kytaru dospělému muži z kostela, aniž bys mi to řekla?“ Zeptal se mě čtyřikrát, jestli jsem si jistá, mami. „Davide…“ „Byl jsem si jistý, mami. A pořád jsem.“ Přitiskla jsem si prsty na čelo. Můj syn byl tak upřímný, že jsem ho zároveň chtěla brečet a vynadat mu. „Proč jsi nejdřív nepřišel za mnou?“ Teď vypadal naprosto mizerně.

„Protože kdybych ti to řekla, začala bys hledat nějakou dospělou cestu. Ale Emily nemohla čekat. Kočárek potřebovala hned. A mě to bolelo, protože měl pravdu. Byla jsem od přírody praktický člověk. Dělala jsem si seznamy, natahovala rozpočet na potraviny, porovnávala ceny v lékárnách po celém městě. Ale můj syn to všechno přeskočil a šel rovnou k oběti.“ Pomalu jsem vydechla.

„Dostala jsi alespoň slušnou cenu?“ Přikývl.

„Většinou.“ „Většinou“ není číslo, Davide. „Požádal jsem o 1200 dolarů. Dostal jsem 850 dolarů. Ale to stačilo. Kočárek jsem zařídil přes nemocnici a už je zaplacený. Zavolají, až bude hotový.“ Zavřel jsem oči. Kytara byla dražší, ale ne o moc. Nebyla to žádná bezohledná hloupost a musel jsem uznat, že myslel na všechno. „Mami?“ Otevřel jsem oči. Pozorně mě pozoroval – tak, jak to dělal vždycky, když si nebyl jistý, jestli ho obejmu, nebo potrestám. „Zbláznil ses?“ Dlouho jsem na něj zíral.

„Jsem v šoku, zlato,“ řekl jsem. „Ale jsem na tebe tak hrdý. A zároveň jsem naštvaný, že jsi prodal tak drahou věc, aniž bys mi to nejdřív řekl.“ Rychle přikývl.

„To je fér.“ Natáhl jsem ruku.

„Pojď sem.“ Přešel místnost a zabořil obličej do mého, samé lokty a neohrabanost jeho třinácti let. Objala jsem ho a cítila, jak se poslední zbytky jeho hněvu rozpouštějí v něco těžšího a teplejšího. „Jsi až moc podobný svému otci,“ zamumlala jsem. Odtáhl se.

„Je to dobré, nebo špatné?“ „Dnes? Nepohodlné, drahé a dobré.“ To ho rozesmálo.

Další ráno mi syn uvařil čaj a zeptal se, jestli si můžeme vzít kočárek. „Je připravená, mami, v nemocnici,“ řekl. „Můžeme jít? A pak ji přivézt domů k Emily? Bude to překvapení, protože… jsem jí nic neřekl.“ „A co její rodiče, zlato? Nebudou naštvaní, že ses do toho vměšovala?“ zeptala jsem se a už jsem si obouvala boty. „Myslím, že se nemohli zlobit. Nemohli jí pomoct, tak jsem to udělala já. Neobviňuji je. Jen… potřebovala to.“

Emily otevřela dvířka svého starého invalidního vozíku a ztuhla, když uviděla Davida. Odkašlal si.

„Ahoj, Em. Já…“ Podívala se z něj na krabici a zpět.

„Co je to?“ Podíval se na mě jednou a pak zpátky na ni.

„To je pro tebe nový invalidní vozík.“ Pootevřela rty a vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče.

„Cože?!“ Za ní se objevila její matka Gillian a utírala jí ruce kuchyňskou utěrkou. „Emily, kdo je tam…“ I ona ztuhla. David položil krabici tak rychle, že ji málem upustil.

její.

„Ten tvůj starý byl špatný,“ řekl. „No, ne tak hrozný, jen… nefungoval správně. A já jsem našel tenhle a myslel jsem si, že možná…“ Emily se oči zalily slzami tak náhle, že se mi sevřela hruď. „Koupila jsi mi kočárek?“ zašeptala. David vypadal zmateně.

„Jo.“ „Jak?“ Zaváhal. Odpověděla jsem za něj.

„Prodal svou kytaru, zlato.“ Gillian si zakryla ústa. Emily se na něj podívala, jako by jí dal měsíc.

„Proč jsi to udělal? Miluješ hraní na kytaru, Davide.“ Můj syn pokrčil rameny – jeho oblíbené gesto, kdykoli udělal něco velkého a chtěl předstírat, že to nic nebylo.

„Protože jsi to potřebovala, Em.“ Pak na chodbu vyšel Nathan, Emilyin otec, stále v uniformních kalhotách a šedém tričku, jako by se právě vrátil z práce a ještě se úplně nezotavil. Podíval se nejdřív na krabici, pak na Emily, která plakala, a pak na Davida. „Co se tady děje?“ Gillian se k němu otočila.

„David prodal svou kytaru, aby koupil Emily nový kočárek.“ Nathan úplně ztuhl, najednou vypadal mladší a unavenější. David, chudák, si toto ticho spletl s problémem. „Je to v pořádku, když to nechceš,“ řekl rychle. „Myslím, že už jsem za to zaplatil, ale asi bych mohla…“ Emily se rozplakala.

„Ne! Ne, chci ji. Potřebuji ji.“ Zasmála se skrz slzy a natáhla se k němu. David neohrabaně vykročil vpřed a nechal ji ho obejmout, uši mu zrudly. Pak se rozplakala i Gillian. Ale Nathan ne. Ale něco v jeho tváři se změnilo způsobem, na který nezapomenu. Pomalu vykročil k Davidovi, jako by se bál, že ho odplaší.

„Synku,“ řekl chraplavým hlasem. „Prodal jsi, co jsi miloval, pro mou dceru?“ David sklopil zrak.

„Ano, pane.“ Nathan polkl.

„Děkuji. Děkuji, chlapče.“ To měl být konec. Ale nebyl.

Druhý den ráno mi někdo bušil na vchodové dveře tak silně, že se zárubně otřásly. Sotva jsem je stihla otevřít, když ve dveřích zaplnili dva uniformovaní policisté. „Paní,“ řekl jeden z nich. „Jste Megan?“ Vyschlo mi v ústech.

„Ano, to jsem já.“ Druhý policista se mi podíval přes rameno.

„Jsme policisté Daniels a Cooper. Je váš syn doma?“ Žaludek se mi sevřel tak náhle, že to bolelo.

„Proč? Co se stalo?“ Než kdokoli z nich stačil odpovědět, David vešel za mnou do chodby. Policista Daniels se na něj podíval a pak zpátky na mě.

„Paní, víte, co váš syn včera udělal?“ Moje ruka se vrhla na zárubně.

„Co se děje?“ David zbledl.

„Mami…“ Policista Daniels zvedl ruku.

„Není zatčen.“ To mě mělo uklidnit, ale neuklidnilo. „Tak proč jste tady?“ zeptala jsem se ostře. Policista Cooper se nepohodlně zavrtěl.

„Protože to, co váš syn udělal, se lidí dotklo, madam. Někteří lidé mu chtějí poděkovat.“ Otočila jsem se k Davidovi. Vypadal, jako by každou chvíli omdlel. „Boty,“ řekla jsem. „Cože?“ „Obuj si boty, zlato. Jestli se z toho stane noční můra, nebudeš to procházet jen v ponožkách.“ O minutu později jsme vyšli na verandu. U obrubníku parkovalo hlídkové auto. A vedle něj stál Nathan s kloboukem v ruce a vypadal, jako by vůbec nespal. Bez přemýšlení jsem stoupla před Davida.

„Nathane? Pokud jde o kočárek, tak udělal něco se svým vlastním majetkem. Vím, že mi to měl říct nejdřív, ale nic neukradl.“ Nathan se na mě podíval, jako bych ho praštila. „Megan,“ řekl tiše. „Proto tady nejsme.“ Zasáhl policista Daniels.

„Madam, nikdo nemá potíže. Nathan nás požádal, abychom vás sem přivezli. Čeká venku.“ „Proč?“ zeptala jsem se. David se na mě podíval, bledý a zmatený.

„Mami?“ vydechla jsem prudce nosem.

„Dobře. Půjdeme spolu, zlato.“

O deset minut později jsme dorazili k Nathanovu domu. Nervy jsem měla stále napjaté. David se na mě pořád díval, jako by se snažil zjistit, jestli je to žert, nebo katastrofa. Nathan nás zavedl na verandu a otevřel dveře.

Uvnitř na nás u kuchyňského stolu čekaly Emily a Jillian. Byla nachystaná jednoduchá, ale vydatná snídaně: palačinky, míchaná vejce, krájené ovoce, káva a pomerančový džus. Byla to ta snídaně, kterou si připravíte, když nestačí jen obyčejné „děkuji“. Emilyin nový kočárek se leskl. Jillian vstala první.

„Megan, Davide… prosím, pojďte dál.“ David vypadal ztraceně.

„Co se děje?“ usmál se policista Daniels a ustoupil stranou. A pak jsem to uviděla. U zdi vedle stolu ležel zbrusu nový kufr na kytaru. David ztuhl na místě. Nathan si přejel rukou po bradě. Vypadal naprosto vyčerpaně. „Včera jsem zjistil, jak moc se Emilyin kočárek zkazil.“ A kolik toho před námi skrývala. A pak jsem zjistil, že třináctiletý chlapec prodal to, co měl nejraději, protože nemohl snést pohled na to, jak moje dcera trpí. David zrudl.

„Potřebovala to.“ Nathan přikývl, oči se mu rozzářily.

„Vím, synu. Proto, když jsem klukům na směně řekl, co se stalo, všichni přispěli.“Fitzgerald Cooper lehce poklepal na kufřík.

„Všichni ve službě přispěli, Davide.“ Gillian si otřela oči. Emily se na Davida usmála skrz slzy. Nathanův hlas se zachvěl.

„Pořád jsem si říkal, že se starám o svou rodinu. Mezitím moje dcera trpěla přímo před mýma očima a byl to váš syn, kdo ji viděl.“ David se na něj podíval.

„Nemusel jste to dělat, pane.“ Nathanova tvář se zkřivila.

„Musel jsem. Musela jsem.“ Emily se na svém novém invalidním vozíku posunula dopředu a zastavila se těsně vedle Davida.

„A ujistěte se, že si tu kytaru necháte déle než dvacet čtyři hodin.“ David se na ni podíval.

„Nic neslibuji, Em.“ „Davide, myslím to vážně!“ řekla Emily. Zasmál se.

„Dobře, fajn. Nechám si ji.“ Jillian položila Nathanovi ruku na rameno. Vypadal jako muž, který se ze všech sil snaží nerozpadnout před místností plnou lidí. Stála jsem tam a dívala se na svého syna, policisty u zdi, teplou snídani na stole, Emily v jejím novém kočárku, zatímco Nathan se díval na Davida, jako by právě dostal důkaz, že laskavost stále existuje. A já si myslela jen toto: Děsila jsem se, že policie přišla, protože můj syn překročil hranici. Místo toho přišli, protože připomněl místnosti plné dospělých, kde ta hranice měla být.

Později, když jsme se dostali domů, jsem ho našla sedět na posteli s novou kytarou na klíně. Tiše brnkal na struny. „Jak to jde?“ zeptala jsem se a opřela se o zárubeň. Vzhlédl.

„Je to opravdu dobrá kytara, mami.“ „Je víc než jen dobrá.“ Dotkl se strun, jako by stále nemohl uvěřit, že je jeho. Nevypadal hrdě. Vypadal ulevněně. To mi zůstalo nejvíc v paměti: ne že by mému synovi někdo poděkoval, ale že jeho laskavost otřásla a probudila dospělé.

V roce, kdy olše v bažinách obzvlášť hořce kvetly a obloha nad Sibiří byla hustá od kouře z dalekých požárů, se v oblasti tajgy odehrál příběh, který dodnes pronásleduje sny starých lidí ve vesnicích ztracených mezi Velkým močálem a ledovými řekami. Tento příběh se nedostal do novin – byl příliš bizarní pro tisk a příliš lidský pro oficiální zprávy. Lidé o něm mluvili šeptem, křižovali se a lovci, kteří se vydávali na lov v horním toku řeky Studenáje, si s sebou brali nejen náboje, ale i malý sáček čtvrteční soli.

Všechno to začalo v roce 1942, kdy měl být poslední muž rodiny Želtkovových, třiadvacetiletý Prokop Jeremejev, povolán na frontu z vesnice Gluchariny Ples, ležící na okraji neproniknutelné tajgy. Prokop byl obrovská postava, s rukama zvyklýma ohýbat podkovy a duší utkanou z temnoty lesa. Nebál se války ani kulek; bál se zajetí. Pro něj, který od mládí znal každou stezku lovu, každou prohlubeň v cedrovém háji, se pouhá myšlenka na pochod ve formaci a podřízení se cizí vůli zdála horší než smrt.

A když mu předseda obecní rady Avdej Iljič Šeluďakov, zachmuřený muž s hlavou třesoucí se po otřesu mozku, předal předvolání, Prokop mlčky přikývl, odešel do lázní, oblékl si čistou košili a té noci zmizel ve vzduchu. Unikl přes zeleninové zahrady, pak přes vlčí hnízdo přes vývrat a zmizel v zeleném pekle vasjuganských bažin, kde i komáři létají ve formaci a cesta pod jeho nohama se mění v čvachtající propast.

ČÁST PRVNÍ. LESNÍ HOSPODÁŘ
Prokopovy roky izolace ho proměnily z robustního muže v téměř mytickou bytost. Novinář Vikentyj Klestov, který mnohem později, když se prohrabával archivem regionálního soudu, narazil na zažloutlý případ „O divokém osadníkovi“, napsal: „Toto nebyl Robinson Crusoe hledající návrat k lidstvu, ani poustevník hledající Boha. Toto byla bestie, která našla svou pravou kůži.“

Prokop nebyl usedlý. Vybudoval si celou říši tajných úkrytů na řece Studenáji a jejích přítocích. V prohlubni v Medvěžském logu, kam slunce svítilo jen v poledne, vykopal zeminu s kamny, postavenými z hrubého kamene tak chytře, že kouř unikal do štěrbiny ve skále a stoupal po mechu, prozrazujíc jeho existenci. Deset mil odtud, na ostrově uprostřed vratkého bažinatého porostu, stála chatrč na kuřecích nohou – modřínových pilotech zaražených do rašeliny. V koruně obrovské borovice si postavil „vzdušné bidýlko“ – plošinu, ze které mohl dalekohledem odebraným z losa, který v bažině uhynul, prohlížet okolí na míle daleko.

Nežil v chudobě, ale s ponurou šik tajgového pána. Zvěř jen nestřílel – bral ji. Medvěda, když se přiblížil k jeho jámě s nakládaným medvědím česnekem, srazil jednoduchou naostřenou tyčí, zachytil rytmus jeho dechu a probodl mu srdce tlamou. Ryby omráčil ne dynamitem, ale speciálním kořenem leknínu, který je uspával a vznášel se. Zeleninová zahrada na usedlosti byla zázrakem agronomie: na dovezené půdě, zahřáté žárem hnijícího hnoje a shnilého listí, pěstoval tuřín o velikosti dětské hlavy a cibuli, která se vyrovnala těm z jihu.

Zdivočel, ne v duchu, ale v citech. Jeho řeč se stala útržkovitou a dokázal mlčet celé týdny, poslouchal kůru borovice praskající mrazem nebo vrzání novorozených veverek v dutině. Nosil kalhoty z losího semiše vyšívané šlachami a košili ze sobolích kožešin – oděv hodný tajgového prince. Obličej měl pokrytý rudými, téměř měděnými vlasy, z nichž vykukovaly dvě jasně modré oči, nezakalené jako jezera.

DRUHÁ ČÁST. HOST Z JINÉHO SVĚTA
Roky plynuly. Válka doznívala. Země si olizovala rány. Ale Prokop stále přetrvával v houští. Věděl, že dezerce za války nemá v lidské paměti promlčecí lhůtu. A přesto ho zevnitř začala hlodat melancholie – tatáž melancholie, kterou nelze spolknout medvědím masem ani zapít nálevem z muchomůrky. Začal se přibližovat k vesnicím a pozorovat život, který se mu nyní zdál podivný a hektický. Viděl ženy, jak místo koní táhnou pluhy, destilují měsíční svit z pilin a staré muže, jak se dívají na západ a čekají na zprávy, které nikdy nepřijdou.

Jednoho dne, koncem srpna, když byly brusinky podlité krví a pavučiny létaly nad posekanými poli, si všiml lidské postavy na břehu Křivolatého potoka. Byla to žena. Mladá, ve vybledlých bavlněných šatech, s košíkem plným přerostlých žampionů. Prokop ztuhl za kmenem cedru. Nebyla to jen žena. Byl to hlas, smích, vůně kouře z komína, teplo plenek – všechno, na co si předtím zakázal byť jen myslet.

Jmenovala se Ksenija Mikulina. Byla agronomkou vyslanou z okresu, aby obnovila zeleninové zahrady kolchozu, členkou Komsomolu zvyklou na knižní hrdiny, ne na lesní skřítky. Byla zoufale ztracená a už hodinu kroužila kolem stejného místa, vyděšená vlastním stínem.

Jak se vynořil zpoza stromu – Ksenija si později nepamatovala. Svět před ní se prostě uzavřel do sebe, obrovská rudá zeď. Chtěla křičet, ale hlas jí došel. Prokop se na ni podíval a svíral mu ruku.

V ruce nedržel pušku, ale trs voňavé trávy.

„Žádné jídlo,“ řekl hlasem, který připomínal vrzání borovice. Jeho hlas byl dutý, ale nebyla v něm žádná hrozba, jen jakási univerzální únava. „Komáři každou chvíli vylétnou z bažiny a sežerou ti šaty i všechno ostatní. Jestli chceš žít, následuj mě. Jdi za mnou krok za krokem. Pokud zakopneš, skončíš v bažině. Už za tebe začali zpívat poslední pomazání v Glukharin Ples, ty hlupáku.“

Nechápala, proč ho následuje. Možná proto, že nepáchl zvířetem, ale jehličím a kouřem. Možná proto, že jeho modré oči neplýtvaly chtíčem, ale tak pronikavou touhou, že Ksenii sevřel žaludek.

Vedl ji tři dny. Zametl její stopy tak dobře, že by se ztratil i skřet. Přecházel potoky po skalách, lezl přes větrné svahy, kudy by neprošla ani bestie. Nesl ji v náručí, když byla vyčerpaná a spadla do mechu. Neřekl ani slovo o tom, kde nebo proč. Jen jednou, když se snažila sáhnout do kapsy, kde měl kapesní nůž, ji chytil za zápěstí a zavrtěl hlavou: „Nebuď zlobivá. Les to nemá rád.“

K zemi v Medvěžské rokli dorazili na konci třetího dne. Ksenija, když uviděla příbytek, se rozplakala. Myslela si, že ji zabije nebo znásilní. Prokop si ale dřepl u vchodu a začal rozdělávat oheň, přidával březovou kůru tak obratně, že jí kouř nešel do očí, ale do škvíry.

„Žij teď,“ zavolal přes rameno. „Umíš čistit houby? Nauč se.“

TŘETÍ ČÁST. ZAJATÍ, NEBO ZÁCHRANA?
Týdny plynuly. Prokop se jí ani prstem nedotkl. Vyhýbal se jí, jako se divoké zvíře vyhýbá kleci. Přinesl jídlo – hlušce, ryby, hrsti malin. Tiše je položil k prahu a pak se na den vydal do lesa. Ksenja, aktivní povaha, se ujala domácnosti. Vydrhla zeminu pískem a popelem, prošla jeho zásoby sušených bylin a v rohu našla svazek předválečných časopisů „Krestjanka“ – ty, které Prokop tajně propašoval z vesnice.

Jednoho večera, když déšť bubnoval do drnového střešního pláště, na něj promluvila: „Proč mě potřebuješ, Prokope Jeremejči? Jsi král lesa. Měl jsi mě nechat jít. Nikomu bych to neřekla. Podívej, jak jsem si zmátl cestu, nenašel bych ji tady, ani kdybych tě zabil.“

Dlouho mlčel a zíral do ohně. V jeho měděném vousu tančily jiskry. „Bojím se,“ vydechl náhle. „Nebojím se tebe.“ Zapomněl jsem, jak dýchat bez lidského hlasu. Odejdeš a já zase oněmím. Bestie. A už mě nebaví být bestií. Chci se alespoň podívat z okna do života někoho jiného.

A pak se Ksenija, dcera vojáka z fronty padlého ve finské válce, žena, která přežila hlad a ztrátu blízkých, najednou usmála: „No podívej. Jen otevři okno víc. Je tu vlhko, jako v hrobě.“

Jejich život se stal podivnou podobou rodiny. Naučil ji rozumět lesu: rozlišovat stopy sobola a kuny, slyšet, jak „mluví“ přezrálý cedr, jak louskáček varuje před nebezpečím. Naučila ho znovu mluvit – ne o lovu, ale o Jeseninových básních, které znala nazpaměť, o tom, co je traktor a proč Stalin kouří dýmku.

A pak se stalo něco, čeho se Prokop bál víc než policie. Ksenija si uvědomila, že je v maléru. Břicho se jí vyboulilo pod bavlněnými šaty, tvář zbledla. Nerodila by v zemljance. A Prokop nebyl zrovna porodní bába, která by rodila dítě.

„Vezmu tě,“ řekl ráno a balil si batoh. Hlas se mu třásl jako osikový list. „Lidu. Vydám tě. Řeknu, že jsem tě našel v tajze, nedržel jsem tě násilím. Ať tě soudí. Možná, až mě zavřou, si vzpomenou, že jsem pěstoval chléb v bažině a nenechal zvířata zemřít.“

Ksenija ho chytila ​​za rukáv. „Pojďme spolu. Řeknu, že jsem za tebou sama přišla. Že jsi mě zachránil před vlky. Budu jim vyprávět takové historky, že by se rozplakal i státní zástupce!“

Jen zavrtěl hlavou. Měl jiný plán. Věděl: kdyby se přiznal, dali by mu trest. Ale potřeboval svědky, aby ho nehodili do prvního příkopu jako uprchlíka. A touto svědkyní by byla ona, Ksenija a jejich budoucí dítě.

ČÁST ČTVRTÁ. MUŽ VYCHÁZÍ Z LESU
V polovině září roku 1953 se z lesa na okraji Glukharinoje Pljos vynořili dva muži. Muž, jako z pohádky, která ožila: obrovský, v košili z losí kůže, se sekerou zastrčenou za opaskem, s vousem sahajícím až k pupku, vedl za paži těhotnou ženu, oblečenou v záplatovaném sarafánu, ale s jasným, klidnýma očima.

Vesnice zalapala po dechu. Starý dědeček Mitrofan, sedící na verandě, upustil dýmku a zašeptal: „Tak se objevil Prokop, lesní skřítek… Vrátil se z onoho světa…“

Na policistu nemuseli čekat. Přiběhl místní policista Stepan Čurkin, voják, ale ne zlý muž, a cestou si zapínal bundu. Uviděl Prokopa, popadl pouzdro a ztuhl. Protože Ksenija, navzdory své situaci, vystoupila vpřed a hlasitě, aby ji slyšela celá ulice, prohlásila: „Neopovažuj se! Tohle je můj zachránce! Zlomila jsem si nohu v tajze při sbírání hub. On mě ošetřoval, abych se uzdravila, bylinkami mě uzdravil. A teď sám přivedl dítě, aby porodilo na lidském místě. Není to dezertér – je to lesní ošetřovatel!“

Zoufale lhala a vzdorovitě se dívala vesničanům do očí. A lidé jí věřili. Nebo jí chtěli věřit. Protože válka skončila, moře krve už bylo prolito a nikdo nechtěl zabít dalšího, ani cizího, ruského muže.

Prokop však nebyl spoután. Odvedli ho do obecní rady a zavřeli do skříně, dokud se věc neobjasní. Přijel vyšetřovatel z okresu, důležitý muž s tlustými brýlemi.čočky a lékařka. Vyšetřovatel Aristarkh Pavlovič Zavjalov celou noc poslouchal Prokopovo vyprávění. Ne o dezerci, ale o tom, jak vlci tráví zimu, jak bobři staví hráze, jak rozeznat jedlou houbu od muchomůrky podle toho, jak se na ní usazují pakomáry. Aristarkh Pavlovič byl městský muž, ale v srdci byl přírodovědec. Kouřil cigaretu za cigaretou a dělal si poznámky do sešitu.

„Je to zvláštní,“ řekl ráno místnímu policistovi Čurkinovi. „Na papíře je to dezertér. Ale ve skutečnosti je to přírodní zdroj. Lidé jako on by měli být posláni do Akademie věd, ne aby hnili v táborech. Ale zákon je zákon.“

Soud byl rychlý, ale ne krutý. Vzali v úvahu doznání, těhotnou partnerku a petici samotného Aristarkha Pavloviče, který u soudu přednesl celou přednášku o flóře a fauně Vasjuganu, objevené díky Prokopovi. Byl odsouzen k pěti letům vyhnanství s právem pracovat v dřevařském průmyslu.

Zatímco si Prokop odpykával trest – kácel stromy, pokládal zimní cesty, učil městské úředníky, jak nastražovat pasti na tetřeva obecného – Ksenii porodila syna. Na rozdíl od vesnické módy ho pojmenovali Miroslav. Na počest klidu, který s Prokopem našli jeden v druhém uprostřed bažin a cedrových hájů.

PÁTÁ ČÁST. POSLEDNÍ KOUTÍŠŤ
Prokop se v roce 1958 vrátil do Gluchariného Pljosu. Už to ale nebyl ten divoký lesní pán, který Ksenii uchvátil. Stal se tišším a klidnějším. Dostal malý dům na okraji vesnice; pracoval jako předák pro lovecký tým a jeho pověst pro jeho dovednosti se šířila po celém regionu. Z Novosibirska ho navštěvovali vědci, geologové a dobrodruzi. Vzal je do tajgy a ukazoval jim místa, kde mech byl metr silný a stromy si pravděpodobně pamatovaly doby krále Hrachu.

Ksenii porodila další dvě dcery. Možná nežili v luxusu, ale měli zvláštní, lesní pohodlí. Dům vždy voněl bylinkami a pryskyřicí a na zdech visely svazky třezalky tečkované a svazky veverčích kožešin. A večer Prokop, sedící na lavičce a vyřezávající dřevěnou vařečku pro své vnoučata, dětem vyprávěl ne pohádky, ale příběhy ze svého vlastního života. O tom, jak se spřátelil s liškou, kterou jmenoval Kumushka, a jak mu tři zimy po sobě kradla mražené ryby, ale místo toho mu nosila myši k prahu domu jako platbu za ubytování.

Ale v průběhu let začala jeho duše chřadnout. Vesnice hemžila stavebními pracemi, instalovala se elektřina, dunělo rádio. Prokop poslouchal tyto zvuky a škubnul se, jako by ho bolely zuby. Chybělo mu ticho, to velké tajgové ticho, v němž je slyšet zvonění hvězd na mrazivé obloze.

Když Ksenija, jeho milovaná Ksjuša, v roce 1971 onemocněla a po prchavé nemoci upadla, Prokop, šedovlasý, ale stále podsaditý jako staletý cedr, vyvedl děti na dvůr a řekl: „Odcházím. Neutíkám, nebojte se. Jdu domů. Vy tady žijete, sejete obilí, máte vnoučata.“ A můj domov je tam, kde šumí mech.

A odešel. Do toho samého Medvědího logu, kde kdysi držel mladou Ksenii ve strachu a chvění. Jenže teď tam nešel schovat se, ale zemřít.

Navštěvovali ho. Jeho syn Miroslav, nyní lesník, jednou měsíčně prosekával cestu k otci. Nosil mouku, sůl, zápalky a knihy. Prokop dychtivě četl, seděl u kamen s březovým komínem. Naposledy ho syn našel, jak sedí na pařezu u vchodu do zemljanky. Bylo brzké jaro, sníh už roztál a skrz odmrzlé kousky prosvítala zářivá zeleň. Prokop se podíval na západ slunce a usmál se.

„Poslouchej, Slavko,“ řekl slabým, ale jasným hlasem. „Přiletěli slavíci. Právě ti, které jsem už dlouho neslyšel.“ Krásně zpívají… A Ksyusha je někde poblíž. Voní to heřmánkem.

O týden později našel Miroslav svého otce v té samé „vzdušné doupě“ v borovici. Stařec tvrdě spal, zády opřený o drsný kmen, v ruce svíral svazek sušeného polního heřmánku. Jeho tvář byla klidná a majestátní, jako tvář svatého ze starobylé ikony.

Neodvezli ho do vesnice na pohřeb. Spustili ho na zem a vykopali hrob přímo tam v Medvěžském logu, pod třemi cedry, kde byla země měkká a černá od staletých jehličí. Na kříž vytesaný ze stejné borovice, kde našel svůj konec, vypálil Miroslav jednoduchý nápis: „Prokop Želtkov. Žil podle svého svědomí. Miloval les.“

Říká se, že i teď, uprostřed noci, když měsíc vychází nad Velkým močálem, je v Medvědí rokli slyšet tiché pískání. Buď je to ptačí zpěv, nebo vítr hrající si v dutém stromě. Ale staří lovci se křižují a říkají: to je Prokop, lesní duch, který obchází své obchůzky. Nesnaží se nikoho vyděsit, ne. Jen se stará o to, aby nikdo hloupě nezmizel v jeho panství a aby sedmikráska na Kseniině hrobě vždy včas rozkvetla.