Legendární Viktor Preiss o svém skrytém trápení: Cesta od rozverného smíška k definitivnímu sbohem mikrofonu

Jeden z nejcharismatičtějších hlasů české kulturní scény, herec Viktor Preiss, se rozhodl k nečekaně otevřené a hluboké reflexi své životní pouti. Muž, jehož sametový baryton provází generace posluchačů, se ohlédl za svou bohatou rozhlasovou kariérou a odhalil tvář, kterou veřejnost dosud příliš neznala. Přestože ho dnes vnímáme jako symbol naprosté noblesy, klidu a preciznosti, Preiss s úsměvem i špetkou nostalgie přiznává, že jeho začátky měly k dokonalosti velmi daleko. Jako malý kluk byl prý neutišitelným smíškem a takzvaným „brebtou“, který se do všeho hrnul s neuvěřitelnou vervou, jež tehdy jen málokdy věštila dráhu budoucího mistra mluveného slova.

Tato proměna z rozverného dítěte v ikonu národního divadelnictví a rozhlasové tvorby je příběhem plným pokory a nesmírně tvrdé práce na sobě samém. Viktor Preiss ve svém ohlédnutí popisuje magický svět rozhlasového studia, který se mu na desítky let stal druhým domovem. Právě tam, v intimitě u mikrofonu, se naučil ovládat své emoce a přetavit dětskou zbrklost v umění, které dokáže pohnout lidskými osudy skrze pouhý zvuk. Atmosféra rozhlasových chodeb mu bude podle jeho vlastních slov chybět, neboť v nich nechal kus své duše a tisíce hodin soustředěné tvorby, která se pro mnohé stala neodmyslitelnou součástí jejich každodenních životů.

Herec se však nezastavil jen u profesních vzpomínek, ale dotkl se i citlivých strun svého současného prožívání a vnitřního neklidu. Rozhodnutí omezit své působení a stáhnout se do ústraní nebylo náhodné ani snadné. Preiss naznačil, že nastal čas bilancování, kdy člověk musí naslouchat svému vnitřnímu hlasu a dopřát si klid, který po dlouhých dekádách v záři reflektorů a u rozhlasových mikrofonů nutně potřebuje. Jeho slova o loučení nesou tíhu moudrosti, ale i melancholie člověka, který ví, že každá kapitola, i ta nejkrásnější, musí jednou dospět ke své poslední větě. Pro fanoušky je to zpráva plná emocí, neboť Preiss pro ně nikdy nebyl jen hercem, ale průvodcem světem fantazie.

I když se Viktor Preiss ohlíží zpět s vědomím, že ten malý smíšek v něm stále někde hluboko dřímá, jeho odkaz v českém éteru zůstává nesmazatelný. Každý jeho přeřek, každé nadechnutí před mikrofonem i každá precizně vystavěná postava v rozhlasové hře tvoří mozaiku života umělce, který se stal národním pokladem. Tato zpověď je posledním pohledem do zrcadla minulosti, po kterém následuje tiché, ale důstojné vykročení do další etapy, kde už hlavní roli hraje ticho a zasloužený odpočinek v kruhu nejbližších. Praha i celé Česko tak vzdávají hold muži, který nás naučil naslouchat a smát se i ve chvílích, kdy do smíchu zrovna nebylo.