K psychologům ať chodí rodiče. Umetají cestu a děti pak nezvládají stres. Nesmí žít ve skleníku. Přehnaná ochrana jim škodí, varuje Jan Pirk | Woman Tiscali Woman Tiscali
Stále více dětí v Česku se potýká s úzkostmi, depresemi a dalšími psychickými potížemi. Podle senátora a renomovaného kardiochirurga Jana Pirka za tím ale často nestojí tlak školy nebo společnosti, nýbrž samotní rodiče. Ti se podle něj snaží svým potomkům až příliš „umetat cestičku“ a chránit je před jakoukoli nepříjemností. Výsledkem je generace dětí, které nejsou připravené čelit běžným výzvám života.
„Děti, kterým všechno usnadňujeme, se pak nejsou schopné adaptovat na vnější prostředí. Jakmile skončí školní docházka a dostanou se do normálního života, zažívají jeden stres za druhým,“ upozorňuje Jan Pirk. Právě tato nepřipravenost na zátěž podle něj významně přispívá k nárůstu psychických problémů u mladé generace.
Pirk se domnívá, že v řadě případů by pomoc psychologů neměla směřovat primárně k dětem, ale k jejich rodičům. Ti by se měli naučit, jak své potomky vést k větší samostatnosti a odolnosti. Klíčovým pojmem je podle něj takzvaný eustres – tedy pozitivní stres, který člověka nerozkládá, ale naopak posiluje.
„Stres není vždycky špatný. Pokud je přiměřený a dítěti odpovídá, pomáhá mu růst, zvyšuje jeho sebevědomí a připravuje ho na skutečný život,“ vysvětluje Pirk v pořadu Spotlight moderátorky Terezy Engelové. Problém podle něj nastává tehdy, když se děti s žádným stresem vůbec nesetkávají, nebo naopak čelí stresu, který je zbytečný a destruktivní.
S tímto pohledem se částečně ztotožňuje i gymnaziální učitel tělesné výchovy a chemie Adam Škapa. Ten potvrzuje, že určitý druh tlaku může být pro děti i studenty přínosný. Upozorňuje však, že český školský systém je plný situací, které vytvářejí stres bez jakéhokoli pozitivního efektu.
„Typickým příkladem jsou přijímací zkoušky na střední školy nebo maturity. Ty často neprověřují skutečné schopnosti dětí, ale spíš jejich schopnost zvládnout extrémní tlak,“ říká Škapa. Podle něj takový stres žáky neposiluje, ale naopak jim ubližuje a může mít dlouhodobé následky na jejich psychiku.
Oba hosté se shodují na tom, že jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak u dětí budovat psychickou odolnost, je pravidelný pohyb a sport. Ten podle nich nejen zvyšuje fyzickou kondici, ale učí děti pracovat s emocemi, zvládat prohry a spolupracovat v kolektivu.
Jan Pirk je přesvědčený, že by se Česká republika měla inspirovat v zahraničí a posílit roli tělesné výchovy ve školách. Navrhuje například zavedení povinných hodin pohybu navíc, které by dětem pomohly vytvořit si ke sportu přirozený vztah.
Adam Škapa je v tomto ohledu zdrženlivější. Podle něj není nutné zvyšovat počet hodin tělocviku, ale spíše změnit jejich obsah a přístup učitelů. „Osobně si myslím, že tělocvikář má dnes ty dvě hodiny týdně hlavně na to, aby děti pohybem motivoval. Aby zapojil ty nejslabší, podpořil je a zároveň propojil s těmi nejsportovnějšími,“ vysvětluje.
V jednom bodě se však oba shodují bez výhrad – Česká republika čelí vážnému problému rostoucí dětské obezity. Ta se podle nich výrazně projevuje zejména na venkově, kde mají děti často méně možností ke sportovnímu vyžití. Pirk v této souvislosti kritizuje nastavení státní podpory sportu.
„Ve Francii jdou z rozpočtu na sport zhruba dvě třetiny na sportování dětí a mládeže a jen třetina na vrcholový sport. U nás je to přesně obráceně,“ upozorňuje senátor. Podle něj by měl stát přesměrovat více peněz do podpory pohybu u dětí, protože právě tam se rozhoduje o jejich budoucím zdraví – fyzickém i psychickém.
Debata o stresu, výchově a roli sportu tak znovu otevírá otázku, zda se česká společnost dokáže odklonit od přehnané ochrany dětí a připravit je na realitu světa, který není vždy pohodlný, ale o to víc vyžaduje odolnost a schopnost obstát.